Věřím, že pořádání závodů bude možné, říká zastupující předseda běžců Stanislav Henych

Věřím, že pořádání závodů bude možné, říká zastupující předseda běžců Stanislav Henych

9 min 2 s

Úsek běžeckých disciplín SLČR povede až do řádné valné hromady Stanislav Henych, který po rezignaci Pavla Bence zastane z pozice místopředsedy povinnosti předsedy rady úseku. Stříbrný medailista z mistrovství světa ve Falunu poznal lyžařský svět ze všech stran – je nejen úspěšným závodníkem a respektovaným funkcionářem, ale také zkušeným pořadatelem závodů. V neformálním rozhovoru proto odpovídal na to, co očekává od domácí i světové sezony.


Začíná sezona, nad kterou visí kvůli koronaviru spousta otazníků. Jak tu situaci vnímáte jako zkušený pořadatel?

Myslím, že se situace postupně vylepšuje a věřím, že se najde systém, jak závody pořádat. Své soutěže už rozjeli fotbalisté i hokejisté, oproti nim přitom máme výhodu, že pořádáme závody v přírodě a na domácích závodech ani nemusíme řešit velké divácké nápory. Věřím, že pořádání závodů bude možné. Samozřejmě ale bude záležet na konkrétní epidemické situaci a opatřeních.

Jak vy sám k té situaci přistupujete?

Mě osobně nevyvádí z rovnováhy. Snažím přizpůsobit, snažím se chránit, ale zároveň nemám strach a věřím, že jsem dostatečně odolný. Člověk samozřejmě může vždycky onemocnět, ale snad bych si s tím poradil. Pořád se pohybuju, pořád něco dělám, tak snad budu mít sílu, abych tomu odolal.

Nepřemýšlíte o tom, že byste se na start nějakého závodu také sám postavil?

Přiznám se, že závody mě už dlouho nelákají. Hned po skončení závodnické kariéry jsem začal dělat trenéra a přestal závodit. Byl jsem dvacet let předsedou klubu v Jilemnici, který je nejstarší v zemi, a po celou dobu pro mě bylo důležitější vytvářet kvalitní podmínky pro ostatní, aby si mohli zalyžovat a zazávodit. V tom jsem našel uspokojení. Není to ale jen o úřednické práci, baví mě také vymýšlet nové trasy, udržovat ty původní nebo vyjet s rolbou.

Takže vás můžeme potkat s lopatou a hráběmi na Hraběnce?

Nejen na Hraběnce. Teď jsme například museli upravit tratě na Benecku.

V kondici se udržujete jen prací, nebo také ještě lyžujete?

Na lyže jdu jen tehdy, když musím – třeba když chce někdo něco ukázat, nebo se potřebuji přemístit. Pravidelně je obouvám jen 24. března, protože už od roku 2003 máme s náčelníkem Horské služby Jirkou Brožkem tradici, že se v 16 hodin scházíme u mohyly Hanče a Vrbaty, abychom uctili jejich památku.

Jak na vás koukají mladí závodníci a děti v Jilemnici? Uvědomují si, kdo vedle nich stojí?

Vlastně ani nevím. Sice se mezi ně snažím čas od času přijít, ale nejsem trenérem mládeže, i když by to možná bylo hezké. Mám tu úplně jinou práci – údržbu tratí a přípravu závodů. V tom jsem získal za ty roky spoustu zkušeností a snažím se je zužitkovat. Snad i díky tomu patří jilemnický klub mezi přední pořadatele závodů.

Blíží se také začátek nové sezony Světového poháru. Jaká podle vás bude?

Zpočátku bude závodníky ovlivňovat napětí z celé situace, z různých omezení, z rušení závodů… Začátek sezony proto bude trochu vypjatý, o to důležitější pak bude najít psychickou pohodu hned v prvních závodech Světového poháru. Něco podobného bylo vidět také u cyklistů nebo atletů, ze kterých nervozita postupně opadala.

S jakými výsledky byste byl spokojen u českých závodníků?

Osobně budu spokojený, pokud ženy zopakují výsledky z loňské sezony. Vím, že na sobě pracovaly, takže se snad zase o trošku zlepší. U mužů jsem měl v minulém roce pocit takové stagnace, tak bych byl rád, kdyby se také trochu posunuli. Jsem rád, že se ve třiadvacítce objevuje pár mladíků, kteří vytvoří zdravé konkurenční prostředí.

Možná by jim k tomu také mohly pomoci Hašlerky…

(směje se) Každý závodník je něčím postižený, u mě to byly Hašlerky. Cumlal jsem je neustále. Když jsme letěli na olympiádu, měl jsem jich v kufru kilo a půl. Nevím, jestli mi v něčem pomáhaly, ale měl jsem pocit, že jak byly větrové a já měl odjakživa chronický zánět průdušek, tak se mi po nich v mrazu lépe dýchalo.